If you arrived at this page by using a link or bookmark for anarcha.org, please update to this url and/or inform the referring page host of the update. Thanks!

How to use this site:
1. Browse through the alphabetical list of posts
2. Use the labels/tags to find pieces on specific topics.
3. Use the search feature for specific items of interest.
4. Browse through zines, books, and other printable items by using the PDF tag.
5. Check out the popular lists to see what others are reading.
6. For updates, bookmark this page and return often, follow, subscribe (by email or other- see below), or friend on facebook and/or tumblr.
7. Check out the other pages for more links, information, and ways to contribute.
8. Comment, and email me your own writings!

Article List

Friday, October 1, 2010

K obecné teorii anarchofeminismu




Howard J. Ehrlich
Ty, kdo jsou obeznámeni s teoriemi sociálního anarchismu a feminismu, neustále zaráží jejich vzájemná podobnost. Oba druhy teorií chápou sociální a ekonomickou nerovnost jako zakořeněnou v institucionalizovaném mocenském zřízení; oba kladou důraz na nezbytnou změnu takového zřízení jako první podmínku osvobození; a obě usilují o realizaci osobní autonomie a svobody v kontextu komunity.
Eseje autorek jako Elaine Leeder, L. Susan Brown, Peggy Kornegger, Carol Ehrlich, Neala Schleuning a Jane Meyerding se zvláštním způsobem prolínají. Ačkoli všechny prosazují pozici anarchistického feminismu, každá osobitě uchopuje rozdíl mezi touto pozicí a jinými podobami feminismu. To je bod, z nějž musíme vycházet. Domnívám se, že se musíme zabývat základními východisky feministických teorií a sledovat, jak dojde k tomu, že lidé některá z nich přijmou a jiná nikoli.
Všechny feministické teorie vycházejí ze souboru tvrzení týkajících se postavení žen ve společnosti. Jejich jádro představují tyto tři postřehy.
    1. Sociální role připsané ženám a mužům jsou primárně sociálně předurčeny.
    2. Ženy jsou diskriminovány ve všech oblastech společnosti - osobně, sociálně, pracovně, politicky.
    3. Ženy jsou fyzicky objektifikovány a v důsledku toho rutinně sexuálně obtěžovány a napadány.
Na základě těchto tvrzení feministky stanovily, že:
    4. Ženy a muži jsou si rovni.
Liberální feministky se snaží o potvrzení své rovnosti prostřednictvím modifikace stávajícího mocenského uspořádání. Jejich úmyslem je zbavit se diskriminace, tedy institucionalizovaných forem odlišného zacházení. Jejich cílem není změnit základní struktury společnosti. Nezaměřují se příliš na ženy jako třídu nebo na ženskou kulturu. Jejich snahou je získat rovnost v přístupu ke zdrojům moci.
źenské hnutí rozdělil postoj k problematice existujících nerovností mezi ženami, zejména v oblasti sociální třídy, etnicity a barvy kůže. Ideologicky i z hlediska organizace hnutí se pro feminismus takové rozdělení ukázalo být stejně složitým jako pro celou širší společnost. Některé feministky toto vnitřní rozdělení nechápaly jako velké téma; pro jiné bylo ve srovnání s bojem o moc jen podružné. Přesto se některé, zejména radikální feministky, rozcházejí v názorech na to, jakým způsobem by měly být záležitosti třídy, etnicity a barvy pleti včleněny do ženského hnutí.
Radikální feministky (a anarchistky mezi ně patří) uznávají ještě další tvrzení, jež jsou základem jejich teorií. V centru všech radikálních perspektiv stojí důraz na konzistenci prostředků a účelů, zejména těch každodenních.
    5. Osobní je politické.
"Politika" je definována jako to, co přesahuje úzký soubor událostí vztahujících se k formální vládě. Politika zahrnuje vše, co děláme v našich každodenních životech, vše, co se nám přihodí, a všechny interpretace, které si pro tyto události vytvoříme.
Protože kultury rozdělují lidi na základě genderu, mají ženy řadu zkušeností odlišných od mužů. Dokonce i stejná zkušenost nese pro každý gender jiný význam. Důsledkem je, že ženy (a muži) si vytvořili odlišné subkultury. Uznání tohoto kulturního rozdílu je vyjádřeno dalším tvrzením feministické teorie.
    6. V každé společnosti existuje samostatná, identifikovatelná ženská subkultura.
Prvky, jimiž se taková kultura odlišuje, bývají obvykle soustředěny kolem podpůrných aktivit, jako například domácí práce nebo pěstování zeleniny pro vlastní spotřebu, a aktivit týkajících se interpersonálních vztahů jako např. empatie a solidarita. (Některé proudy feminismu sem řadí také spiritualitu).
Většina radikálních feministek věří, že prvky ženské kultury jsou lepší než jejich mužské protiklady v dominantní kultuře. Některé radikální feministky pochopitelně dále nezacházejí a volí si žít (a pracovat, pokud možno) v ženské komunitě. Některé prohlašují nadřazenost ženské kultury, a v důsledku toho i nadřazenost žen, a tvrdí, že společnost řízená ženami by neměla opresivní charakteristiky patriarchálních společností. Některé z nich dokonce vyvinuly matriarchální teorie minulých a budoucích společností.
Jako všechny politické teorie, i radikální feminismus má soubor představ o tom, jak ke změně dojde. (Mnohé z nich jsou vysloveny v mé eseji "Budování revoluční přechodové kultury" - Social Anarchism, 4, 1982). Středem této feministické přechodové kultury jsou dva požadavky:
    7. Jedinec kolektivně pracující s ostatními je dějištěm změny.
    8. Alternativní instituce vystavěné na principech spolupráce a vzájemné pomoci jsou organizační formou této změny.
Smysluplnou sociální změnu neprovede samostatně pracující jedinec. Změna přichází prostřednictvím organizace lidí zaměřených na vzájemnou pomoc a spolupráci. V souladu s tím radikální feministky a sociální anarchistky vytvořily působivé množství organizací a sítí: mediální kolektivity, kliniky, divadelní skupiny, alternativní školy, neziskové společnosti, komunitní centra atd. Organizace založené radikálními feministkami se často vyvíjely na anarchistických principech, ačkoli, jak poukazuje Peggy Kornegger ve své eseji "Anarchismus: Spojení s feminismem", tento vývoj byl často jen intuitivní. Naproti tomu pro anarchistické feministky je tato spojitost explicitní. Svoboda je v radikálním feminismu důležitým konceptem, ačkoli často není explicitně či jasně artikulována. Jedno kritické základní východisko klade důraz na to, co některé anarchistky nazývají "negativní" koncepcí svobody. Jedná se o princip, který prosazuje potřebu společnosti být organizována tak, aby s lidmi nemohlo být nakládáno jako s objekty nebo jich využíváno jako nástrojů k dosažení něčích úmyslů.
    9. Všichni lidé mají právo na to, aby na ně nebyl vytvářen tlak a aby jejich myšlení ani tělo nebylo předmětem násilí.
Jedním z důvodů, proč toto východisko není jasně vyjádřeno v teoriích radikálního feminismu, je fakt, že implikace takového práva překračují hranice většiny těchto teorií směrem k anarchistickému feminismu. Jak říká L. Susan Brown v "Za hranicemi feminismu: Anarchismus a lidská svoboda":
Tak jako lze být feministkou a vzdorovat moci � je pro feministku také možné a nikoli nekonzistentní přijmout moc a obhajovat dominanci bez toho, aby se vzdala práva být feministkou.
Nebýt pod nátlakem znamená, že člověk žije ve společnosti, v níž neexistují institucionalizované formy moci, dominance a hierarchie. Pro anarchistky je moc ústředním tématem.
    10. Člověk by se neměl ani podřizovat moci, ani vykonávat moc nad druhými lidmi.
Anarchistky odmítají národní stát a snaží se o jeho delegitimizaci a zrušení. Vůdci státu jsou těmi, kdo si nárokují právo definovat legitimní autoritu včetně pravomoci strukturovat mocenské zřízení a monopolní právo na mobilizaci policie a vojenských sil.
Radikální feministky se zaměřují na zrušení patriarchátu, tzn. mužské dominance nad ženami prostřednictvím síly a institucionalizovaného přijetí maskulinní autority. Pro anarchistické feministky jsou stát a patriarchát stejně nepřijatelné. Tedy, zničit stát znamená zničit hlavního činitele institucionalizovaného patriarchátu; zrušit patriarchát znamená zrušit stát v té podobě, v níž nyní existuje. Anarchistické feministky jdou dále než většina radikálních feministek: upozorňují, že stát je svojí definicí vždy nelegitimní. Z toho důvodu by feministky neměly působit ve státním aparátu vymezeném volbami ani by se neměly snažit nahradit současné mužské státy státy ženskými. Jak jsem řekla, některé radikální feministky tvrdí, že společnost řízená ženami by neměla opresivní znaky patriarchálních společností; anarchistické feministky odpovídají, že samotná struktura státu vytváří nerovnosti. Anarchismus je jediným způsobem sociální organizace schopným zabránit vzniku sociálních nerovností.
Anarchistické feministky jsou si vědomy toho, co ostatní radikálky často naučí až hořká zkušenost: vývoj nových organizačních forem určených k likvidaci hierarchie, autority a moci vyžaduje nové sociální struktury. Navíc tyto struktury musí být opatrně vytvořeny a soustavně udržovány, aby organizace fungovala hladce a účinně a neobjevily se žádné nové či neformální elity. Pokud z toho pro nás vyplývá nějaká povinnost, je jí potřeba pěstovat si návyk na svobodu, abychom ji bez ustání zakoušeli v našich každodenních životech.
Elaine Leeder poukazuje ve své eseji "Nech� nám naše matky ukážou správný směr", že právě ženy - anarchistky rozšířily hranice mužsky dominovaného anarchistického myšlení. Je jisté, že sexističtí anarchisté existovali tehdy a existují i nyní, ale jak poznamenala Susan Brown, je to "jen proto, že protiřečí svému vlastnímu anarchismu".
Zdroj: http://www.nothingness.org/sociala/sa19/19ehrlich.html.
http://fs8brezna.ecn.cz/files/fem.html
Překlad: Bohdana.

No comments:

Post a Comment